OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A je to tady. Další nenápadné půl album z dílny polských kovotepců, nekorunovaných králů death metalu. Člověk už trošku tone v záplavě jejich diskografie a má určitou tendenci přehlížet některé nepodstatné věci, což by ale byla v případě EPčka „The Art Of War“ veliká chyba.
„The Art Of War“ totiž přináší mnohými příznivci už několik let očekávaný průlom rutinní sterility, v níž už začali být VADER profesionální mistři. Přitom toho vlastně není až tolik nového ke slyšení. VADER jsou pořád VADER, ovšem s několika málo výraznými změnami, které už kapela potřebovala jako Darkmoor drbání. Tak předně je to zvuk. Ne Zvuk. Vlastně ZVUK! Právě ten mi pil krev skoro na všem, co VADER vydali od alba „Litany“ (i tam to vlastně bylo takový divný, nemyslete si, že nazvučit takhle kopák je normální). S „The Art Of War“ přišla kapela s dokonalým sexy zvukem a velkou odvahou. Death metalová ikona, zvučící si album dokonale čitelným thrash modelem made in DIMMU BORGIR 2001 (a DESTRUCITON 2005), je v hudebním světě opravdová raritka. Ten tam je podladěný deathový kanál. Zaplať pánbůh! A když už zmiňuji ty Dimmáče… Srovnání DIMMU BORGIR a VADER je zcestné. Na tom se asi shodneme. Ale jistá podobnost během majestátního symfonického (!) intra a monumentálního rozjezdu „This Is The War“ tu prostě je. A ještě jedna nepřímou paralelu s Dimmáči můžete v novém materiálu najít. Je jí nový bubeník Deray. Náhrada za dlouhodobě nemocného a nedávno zemřelého Docenta (RIP, brachu). Mé první setkání s Derayem proběhlo v rámci turné k mini CD „Blood“, kam jsem přišel omrknout právě Docentovu bubenickou manýru. Místo něj ovšem zasedl za bicí neznámý technik s kšiltovkou na hlavě a začal zvučit bicím způsobem, který…se dá jen těžko popsat. Myšlenka, že by mohlo jít o řadového technika, tedy vzala rychle za své. Zážitek to byl fantastický. Později vyšlo najevo, že šlo o bubeníka jakési neznámé polské blackové partičky, který za Docenta zaskakuje a rozhoduje se, zda vzít jeho angažmá na trvalo. Naštěstí to tak dopadlo a já se těšil na studiovku pod jeho palbou. Jaké bylo ovšem mé zklamání když vyšlo „Beast“, kde byly bicí sotva slyšet… „The Art Of War“ je toho nešvaru oproštěno, takže si můžeme všichni vychutnat dokonalou bubenickou palbu ne nepodobnou řeznickému umění Nicka Barkera, které celou kapelu neskutečně nakoplo. A ještě jedno překvápko. Ačkoli jde o EP, nenajdete tu ani jedinou cover verzi, jak bylo u VADER často zvykem. Jen dvě velmi vkusně stylová intra a čtyři totální vyhlazováky. Monumentální začátek „This Is The War“ s vyhlazovací střední částí a dvěma spojenými ultra brutálními sóly. Nářezovou „Lead Us!!!” dávající okusit rychlosti v případě VADER už dávno (ne-li nikdy) nezakusené. Střednětempý, lehce monotónní marš „What Colour Is Your Blood?“ a závěrečný (pro změnu vyhlazovák) „Death In Silence“ – kytary, riffy, sóla, hluboký leč výborně srozumitelný Petrův hlas, to všechno zůstalo na svých místech.
Takže si to shrňme. Nový a dobrý materiál s nezvyklým intrem, ultra dobrým netradičním zvukem, brutálně rychlým bubeníkem, mladickým náklepovým feelingem a spoustou skvěle využitých, však také patnáct let pilovaných hudebních zkušeností. To jsou aktuální VADER. Budoucnost ukáže, jestli bude tohle EP skutečným zlomem v kariéře, za který ho (možná mylně) pokládám, nebo jen posledním srozumitelným výkřikem agónie v osidlech rutiny umírající kapely.
Vysoce kompatibilní metal. Doporučují pět z pěti metalistů + Louža. Vůbec se nezatěžujte oblíbeným stylem. Black, Death, Thrash, všechno jedno. VADER jsou tu pro všechny.
9 / 10
1. Para Bellum
2. This Is The War
3. Lead Us!!!
4. Banners In The Wind
5. What Colour Is Your Blood
6. Death In Silence
Tibi Et Igni (2014)
Welcome To The Morbid Reich (2011)
Necropolis (2009)
XXV (Best Of) (2008)
And Blood Was Shed In Warsaw (DVD) (2007)
Impressions In Blood (2006)
The Art Of War (EP) (2005)
Night Of The Apocalypse (DVD) (2005)
The Beast (2004)
Beware The Beast (EP) (2004)
Blood (EP) (2003)
More Vision & Voice (DVD) (2002)
Revelations (2002)
Reign Forever World (EP) (2001)
Litany (2000)
Live In Japan (Live) (1998)
Vision & Voice (VHS) (1998)
Kingdom (EP) (1998)
Back To The Blind (1997)
Reborn In Chaos (1997)
Future of The Past (1996)
De Profundis (1995)
An Act Of Darkness/ I.F.Y. (EP) (1995)
Sothis (EP) (1994)
The Darkest Age - Live (Live) (1993)
The Ultimate Incantation (1993)
Morbid Reich (demo) (1990)
Necrolust (demo) (1989)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Regain records
Stopáž: 14:84
Produkce: Sławek & Wojtek Wiesławscy
Studio: Hertz Studio
Tak máme tady lichý rok, čili v duchu tradice čas na další EP. V jeho hodnocení musím stoprocentně souhlasit s Reaperem. VADER jsem miloval tak před deseti léty, v dobách magické fošny "De Profundis", leč od té doby jde kvalita této kapely dolů. Ačkoliv po nudném "Back To The Blind" se chlapíci dokázali vytasit s velmi dobrými alby jako "Litany" a hlavně "Revelations", na kterém byla velmi sympatická snaha pohnout se z místa, současné výrazové prostředky kapely se omezují už jen pouze na efekt v podobě výborně nazvučených v minulosti stokrát použitých hudebních postupů. Ano, nahrávka nepostrádá drive a tah na branku, ale ten chlad a sterilita, která z ní dýchá, je mmohem silnější. VADER jsou metaloví dinosauři a pochybuji, že budoucnost na tom cokoliv změní.
Kdeže doby „De Profundis“ (1995) jsou? Křivka výkonnosti polského komanda VADER již pěknou řádku let nevykazuje pražádný vzestup, ba co víc, spíše začíná pomalu ale jistě klesat směrem dolů. Po nevýrazném albu „The Beast“ se Wiwczarkovci pokouší zachránit zbývající čest dalším EP, tentokráte ofenzivně nazvaném „The Art Of War“. Co si budeme povídat, nějaká výrazná revoluce v tvorbě polských knížat se nekoná, opět máme tu čest se standardním materiálem nové éry VADER nastolené vydáním přelomového záznamu „Litany“ (2000). Samozřejmě, technicky perfektně odvedená death/thrash metalová jízda není zrovna málo a pokud navíc zohledníme tradičně skvělý zvuk a produkci (a budeme raději ignorovat směšný obal) nemůžeme „umění války“ považovat za dílko, které by mohlo oddaného příznivce kapely zklamat. Já osobně se však (a to i přes zmíněné klady nahrávky) stále nemohu zbavit jistého pocitu rutinérství, které z „The Art Of War“ (a z posledních nahrávek VADER vůbec) poměrně intenzivně dýchá…
Je vskutku třeba podtrhnout, že tohle EP se VADER povedlo znamenitě. Největší z death metalových slovanů nám jeho prostřednictvím důrazně vzkazují, že je s nimi nutno počítat i bez geniálního bicmista Docenta (mimochodem jeho dlouhodobá nemocnost měla jeden malý háček – diagnóza podle všeho zněla závislost na jistém druhu chemických látek), jehož ovšem novic Daray nahradil zcela beze zbytku. Se skutečně křišťálovým zvukem navíc v tom ostatně nebude pražádný problém – Wiwczarkovy vypalovačky jsou píchavé, řezavé a bodavé jako vždycky, nechybí jim (navzdory často užívanému tradičnímu ultrarychlému tempu bicích) ani průzračná čitelnost a jako třešničky dortem jsou jimi proložena temná intra, na něž si ostatně kapela vždycky potrpěla. Obzvláště to úvodní „Para Bellum“ je úchvatné (pospolu s překrásným obalem v chladivě černém provedení mi před očima úplně promítá scény z války strojů proti člověku podobné těm z filmů o Terminátorovi) a jeho přechod do úvodní titulní skladby jakbysmet. Pomyslné umění války o posluchače mají zkrátka VADER v malíku, a to, že kolem něj rozvířili vzruch pouze formou mini alba, svědčí především o jejich chladnokrevné rozvážnosti a spoustě podobně vyzrálého materiálu v rukávu. Vsaďme se.
Tu je krásne vidieť na akej časove ploche môžu vyznieť náklepy dokonale. Tých 20 minút Vaderom dokonale stačí, aby povedali všetko potrebné. Tentokrát zvolili inú cestu, ako vždy. Dali dohromady pár silných skladieb a nezahlcovali ich vatou, ale vydali na EP. Good Job.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.